Nejteplejší sebeuspokojení


Praha se v minulém týdnu stala svědkem historicky prvního pochodu hrdosti sexuálně odlišných menšin. Prague Pride trval bezmála pět dní a byl pořádán lesbičkami, gayi či transsexuály. Festival to byl bezesporu zajímavý a zářící všemožnými barvami života, ale mimo to byl i velmi prospěšný.

Průvod hrdosti dokázal v lidech budit silné emoce, a tím i rozpoutávat tolik potřebnou společenskou diskuzi. Osobně jsem však byl z jeho průběhu zděšený, ne však z pořadatelů, ale z naší vlastní netolerantnosti k této skupině sexuálně diferencovaných lidí. V loňském roce, ač jako heterosexuál, jsem jel podpořit konání čtrnáctého obdobného festivalu do Amsterdamu (Gay Pride). Tento Nizozemský festival bývá jako jeden z nejlépe hodnocených na světě, čemuž rovněž nasvědčuje účast kolem miliónu participantů. Nizozemský festival se stejně jako v loňském roce, i v tom současném těšil velkému zájmu lidí, médií a především toleranci. Podnikatelé ve svých krámcích vyvěšovali barevné vlajky na podporu této akce, heterosexuální lidé přišli ve velkém podpořit alegorické vozy a průvody, dát tím najevo, že sex, byť se stejným pohlavím je zdravý.

Česká republika si však toto vše skryla. V Nizozemsku jsem prožíval pocit hrdosti na své evropské kořeny. Evropa byla vždy historicky kontinentem, jež tvořil myšlení světa a otevíral společensky obtížná témata. V Praze jsem se topil v mediálních přestřelkách a touhách podobných inkvizitorským procesům čarodějnic z období středověkého temna. Jedno pozitivní však zůstalo, a to pocit sebeuspokojení z vlastní odlišnosti ze strany pořadatelů a sebeuspokojení vlastního já ze strany inkvizitorů.

Prague Pride

Josef Sátora

 

zpět na seznam článků
 
© 2018 Josef Sátora   |   administrace